S čím vším se může v těchto nestandardních podmínkách potkat školní psycholog? Jak využít zkušenosti z náhlé změny režimu ve školách i rodinách? Jaké důsledky a možné poučení to s sebou přináší? Jak předejít potížím, které nyní teprve začínáme mapovat?

Na počátku bylo zavření škol, přičemž nikdo netušil na jak dlouho a co všechno to bude obnášet. Přineslo s sebou značnou míru nejistoty. Někteří si mysleli, že je to otázka karanténních 2 – 3 týdnů, možná měsíce. Že to bude u 2. stupně ZŠ a středních škol trvat v podstatě do konce školního roku, to na začátku nikdo netušil. Všichni se postupně museli adaptovat jak na náhlou změnu, tak i na nejistý průběh dalšího vzdělávání. 

Žáci

Podíváme-li se na situaci z pohledu žáků, některé to zaskočilo a zkomplikovalo situaci, maturanti a žáci v očekávání přijímacích zkoušek (a hlavně jejich rodiče) znervózněli, prvostupňové děti, prvňáčci určitě, mohly být smutné ze ztráty kontaktu s paní učitelkou a spolužáky a většina ostatních žáků se alespoň v první chvíli zaradovala z neočekávaných „prázdnin“, volného času a svobody.

Různý přístup v začátcích distančního studia mohl určovat i věci následující. Vypadnout ze stálého režimu je poměrně snadné, ovšem znovu naskočit do rozjetého vlaku je mnohem náročnější. Velmi snadno se může stát lehkomyslnému, bezradnému a nesystematickému žákovi, který je vlastní vinou zavalený povinnostmi, že postupně rezignuje. 

Pro studenty to rozhodně byla neocenitelná zkušenost, která prověřila jejich studijní předpoklady a pracovní návyky, ale i podporu, případně kontrolu ze strany rodičů. Že neměli všichni stejné podmínky pro práci je zřejmé. Zaznamenali jsme několik případů, kdy žáci neměli k dispozici odpovídající technické zázemí (případně jim chyběly potřebné dovednosti), některé děti měly zdravotní či psychické problémy, které jim situaci komplikovaly. Mnozí studenti situaci jednoduše hrubě podcenili, jindy selhávala z různých důvodů podpora či dohled rodičů, v některých případech jsme příčiny selhávání komunikace a spolupráce žáků zatím nebyli schopni identifikovat.

Učitelé

Z pohledu učitele můžeme sledovat jak se vyučující s touto mimořádnou situací vyrovnali, jak se jim dařilo zapojit a motivovat žáky, jaké nástroje používali ke komunikaci a jak intenzivně byli v kontaktu se svými žáky. Rozdíly mohly být v přístupu k hodnocení žáků a důležité bude, jak se jim podaří děti podchytit v září a pomoci jim nastolit rozumný pracovní režim. 

Učitelé s různou mírou kompetencí, ale i možností v oblasti ICT, museli zpočátku poměrně rychle zareagovat. Ve snaze udržet řád a stávající pravidla výuky, se většinou aktivně snažili být v kontaktu se žáky (každý po svém), překlápět svůj výklad do nějaké z forem distanční výuky, udržovat jejich pracovní  tempo a studijní morálku v běhu dílčími úkoly a individuálními či skupinovými projekty. Muselo ovšem nastat období jakési kalibrace a koordinace. Začínali jsme zachycovat signály od samotných žáků, kteří nevěděli co dříve dělat, úkolů a práce měli ze všech stran až dost. Učitelé většinou nechtěli nechat děti usnout na vavřínech a v dobré víře je zatížili příliš. V rámci  zpětné vazby žáci sdělovali, že mají pocit, že učení jim zabíralo více času, než v běžném režimu, že se probralo více látky. Jak ale rozpoznat optimální míru zatížení žáků v situaci, kdy každý z učitelů pracoval z domova, neměl možnost, vyjma třídních učitelů, sledovat kolik úkolů má žák dané třídy naloženo, případně jak se kumulují termíny odevzdání různých úkolů a prací. 

Klíčovou roli v  těchto chvílích hráli třídní učitelé, jejich schopnost a ochota komunikovat se studenty. Právě oni se často stávali mediátory mezi žáky a jednotlivými vyučujícími, oni dávali impuls vedení školy, výchovným poradcům, školním psychologům k doporučením pro ostatní učitele (konkrétnějším a na míru šitým, se znalostí místních poměrů – v porovnání s často neurčitými, někdy i protichůdnými pokyny a doporučeními MŠMT).  

Mnozí učitelé jsou v těchto dnech frustrovaní z toho, že vložili spousty energie do příprav, ale i do motivování žáků. Na úkor svého volného času investovali do svého sebevzdělávání, tak aby dětem připravili co nejlepší podmínky za těchto nestandardních okolností a najednou mají pocit, že jejich práce přišla vniveč, nejen vzhledem k doporučením MŠMT pro klasifikaci žáků. Mnozí prožívají pocity marnosti z toho, že si žáci, kteří nespolupracují a nekomunikují, dostatečně neváží jejich práce.  

V této situaci ovšem není úplně jednoduché odlišit žáky líné a nemotivované od těch, kteří mohou mít i jiné důvody, proč byli tak málo aktivní. 

Výuka na dálku

Na gymnaziální půdě jsme se setkali s nepracujícími žáky ve všech věkových skupinách. Na nižším stupni se situace dá snadněji zachránit a podchytit včasným informováním rodičů, i když i jejich přístup byl, podle našich zkušeností, poměrně diferencovaný. Na rozdíl od základních škol, máme výhodu ve specifickém výběru dětí převážně z velmi motivovaných rodin, intervence rodičů většinou dříve či později vedla k nápravě. Na druhé straně věkového spektra byli maturanti, z nichž někteří doufali, že se u nás s maturitními zkouškami naloží podobně jako na Slovensku, většina (soudě alespoň podle výborných výsledků, zvlášť například u osmiletého gymnázia) využila čas navíc i bonus  v podobě předmaturitních konzultací s vyučujícími na maximum.

Příčin nespolupráce u ostatních žáků může být celá řada (vycházíme z prvotního mapování situace). Někteří měli potíže s technickým zázemím, stěžovali si na zastaralé zařízení, jeden notebook na několik členů domácnosti, kteří na něm ve stejnou dobu potřebovali pracovat. Jiní měli potíže s kvalitou pokrytí internetového signálu, starší studenti si později hledali brigádu, v některých případech možná i proto, aby kompenzovali výpadek příjmů v rodině. Nejen u menších dětí se rodiče často spolehli na jejich samostatnost a důsledně je nekontrolovali. Byli pak nepříjemně překvapeni ze zpětné vazby od učitelů. U žáků, kteří už dříve nebyli v dobré zdravotní a psychické kondici, se zřejmě jejich problémy izolací a zvýšenými nároky na studium vyostřily, jejich stav se zhoršil, což mělo vliv i na jejich práci. 

Jako psycholog si dokážu si představit, že složitější to měly také děti, které už před tímto obdobím byly ve školních kolektivech spíše na okraji. Takové dítě, zvláště co se týče spolupráce a vzájemné pomoci mezi spolužáky, mohlo ještě hlouběji uvíznout ve svém osamoceném světě a úplně ztratilo se spolužáky kontakt. Na počátku nouzového období jsem komunikovala s úzkostnými či perfekcionistickými studenty, kteří byli zvyklí spolehlivě, kvalitně a včas plnit úkoly, ale najednou byli nekoordinovaně zavaleni materiály, úkoly a testy ze všech předmětů. Do toho se ještě někteří navíc museli starat o mladšího sourozence, případně o domácnost. 

V každé třídě nalézáme typ žáka, který nikdy nebyl příliš ambiciózní, je nesystematický, bez fixovaných studijních a pracovních návyků, případně málo pracovitý, nemotivovaný, laxní. V běžném školním režimu v rámci možností funguje v rozvrhovém pevně daném rytmu, je pod pravidelným tlakem učitelů, termínů či případných bezprostředních sankcí. Pro takové žáky byl nouzový režim zpočátku jistě vítanou úlevou, ale ve finále to pro ně muselo být téměř nezvládnutelné, zvláště bez pomoci a důsledného dohledu rodičů. Ti u téměř dospělých či dospělých středoškoláků zdaleka nemusí mít šanci uplatňovat dostatečně svůj vliv.

Zkušenosti a jak dál

Jak postupovat v případě, že by se situace třeba i v mírnější podobě opakovala? Učitelé se v ICT technologiích za pomoci ICT koordinátorů a dalších technicky zběhlých kolegů vzdělávali za běhu, ale nějakou koordinovanou a cílenou přípravu by mnozí jistě kvitovali i nyní, rozhodně by se cítili lépe připraveni, jistěji a sebevědoměji.

Třídní učitelé by možná uvítali návrh na jednotný postup v komunikaci s žáky a rodiči, ale i s kolegy, kteří vyučují v dané třídě, aby se v budoucnu předešlo neadekvátnímu zatěžování dětí, a také tomu, že některé děti vypadnou ze systému, přestávají průběžně pracovat, přestávají komunikovat s učiteli  a někteří i se spolužáky. Cílem je případné potíže včas zachytit a tím zvýšit šanci je společně s rodiči vyřešit.   

Je vhodné se žáky probírat výhody i nevýhody distančního studia, pomůže jim to ocenit vklad a přínos učitele ve výuce a také výhody bezprostřední spolupráce se spolužáky. Uvědomí si také leccos o sobě samém, o svých studijních předpokladech, kompetencích a návycích. Středoškoláci si mohou udělat lepší představu o nárocích vysokoškolského studia z hlediska vlastní motivace, volních předpokladů, seberegulace, zodpovědnosti, samostatnosti, plánování a systematického přístupu. 

Školám by se hodilo zmapovat situaci kolem distančního studia a vychytat žáky, kteří v tomto systému selhávali. Zároveň se pokusit ve spolupráci s rodiči zjistit příčiny tak, aby v případě podobných podmínek mohly být tyto děti sledovány už od počátku a předešlo se dalším škodám.

V září čeká učitele hodně práce. Budou se muset přenést přes dílčí špatné zkušenosti a zklamání z žáků, kteří nefungovali podle jejich představ a naopak jim pomoci zařadit se do běžné výuky. Pozvolna dohnat nedobranou látku, vytipovat a zopakovat témata, která dělají žákům největší problémy a je nutné se k nim vrátit. Ze zpětné vazby od žáků vyplývá obava z toho, že se v některých předmětech nedokázali látku sami dobře naučit, řada z nich s obavami očekává, že se to v příštím školním roce negativně projeví. Někteří přiznávali, že si hlídali hlavně úkoly, nad kterými se ale příliš nezamýšleli, hlavně, že si jejich splnění mohli odškrtnout. Někdy je zpracovávali společně, testy také neprobíhaly úplně standardně. Řada studentů si je vědoma, že jejich výsledky v pololetí neodpovídají jejich běžné výkonnosti. 

Učitelé budou muset pomoci znovu nastavit dětem jasná a důsledně uplatňovaná pravidla, potřebnou rutinu a zároveň mohou tvořivě uplatňovat a využívat vhodné nástroje distanční výuky, které si sami osvojili a ve výuce se jim osvědčily.  Pro komunikaci se studenty, jejich rodiči, jednotlivými kolegy i vedením školy se mi osvědčila zpočátku především emailová komunikace, zřídila jsem si i speciální koronavirovou linku a jakmile to situace dovolila, setkávala jsem se s žáky, případně jejich rodiči, při dodržování bezpečnostních opatření, přímo ve škole. 

Autorka: Petra Maříková