Jsem učitelem informatiky, tzv. nové informatiky podle revize RVP. Co s tím budu dělat? Procházím si odborné webináře pro jednotlivé oblasti obsahu. Po prvotním šoku, co po mně budou chtít, se mi to ale začíná líbit. Nejvíc mne oslovila oblast algoritmizace a programování. Autoři z JČU ji připravili parádně. Chce to ale něčím zpestřit a ukázat žákům, že tyto věci fungují i ve skutečnosti, v reálném světě mimo programovací prostředí Scratch. Jak na to, co s tím?

Jasně – chce to nějakého robota! Ale jakého, nabídka je velká, prodejci se doslova vydali na hon na školy a snaží se přesvědčit, že právě jejich robot je ten nejlepší a nejúžasnější. Bohužel na naší škole narážejí na tuhý odpor – moje ředitelka se na tato témata odmítá s prodejci bavit sama beze mne a já mám tvrdou hlavu. Chci jen to, co sám považuji za nejlepší variantu. A tak se vydávám na virtuální obhlídku nabídky robotů.

Ta je opravdu pestrá – malé a velké, levné, drahé a předražené, jednorázové a univerzální, stavebnice a „hotovky“. Přemýšlím o tom, k čemu vlastně chci případně roboty používat a kolik na to budu mít času. První rozhodnutí je celkem rychlé a vyřazuje kompletní skupinu stavebnicových robotických pomůcek. V nové informatice je tolik učiva, že nemám čas (a vlastně ani chuť) se zdržovat stavebnicemi. Než něco postavíme, než to naprogramujeme, než to rozebereme, co budu dělat v té chvíli v paralelce? Docela s radostí se zbavuji LEGA, nemusím ho.

Probírám tzv. hotovky – kompletní roboty, které nemusíme stavět, jen programovat. Pro mne hlavní výhoda? Jednoznačně se zbavuji funkce „hlídače a počítače“ kostiček. Můžu se stejnou pomůckou učit dvě hodiny po sobě v obou našich paralelkách a nemusím řešit dva různé témaťáky. V kabinetu mám 24 micro:bitů, které jsou sice super, ale chce to k tomu ještě něco akčnějšího. BeeBot, BlueBot, Pro-Bot, mBot, Fable, iRobot Root a spoustu dalších. Co vybrat, abych za nadstandardní pomůcky nezaplatil zbytečně moc peněz. Musím myslet na problém rozvoje digitálních kompetencí a s roboty mi je třeba na dějáku nebo zemáku asi kolegyně moc rozvíjet nebudou. Takže to chce něco univerzálnějšího, co se dát využít na 1. i 2. stupni. Navíc něco rozumně velkého (malého), aby se to vešlo na desku běžné lavice, jinak bych musel se žáky buď do družiny nebo na podlahu. Výběr se podstatně zužuje.

A pak to přišlo! Bylo to jako blesk z čistého nebe! Jako rána pěstí mezi oči! Láska na první pohled. Konečně jsem ho našel – VEX 123. Ihned jsem si ho přejmenoval na VEXíka. Je to roztomilé pojmenování. Ale on sám je roztomilý – jednoduché ovládání, univerzální použití, velké možnosti využití při výuce. VEXík je roztomilá kombinace BeeBot a iROBOT Root. Lze ho programovat pomocí tlačítek na jeho povrchu, dále pomocí speciálního programátoru magnetickými štítky a konečně také pomocí blokového jazyka VEXCode velmi podobného Scratch. Protože jsem nechtěl kupovat „zajíce v pytli“, požádal jsem prodejce o zapůjčení nebo o osobní návštěvu. Což se také stalo a já jsem svého vyhlédnutého „miláčka“ konečně spatřil ve skutečnosti a mohl ihned začít experimentovat. První, co musel VEXík podstoupit byl můj univerzální test přesnosti robota – 4x (DOPŘEDU -> VPRAVOVBOK). Pokud se po tomto testu robot nevrátí po opsání čtverce, je to pro mne nepoužitelný krám. A jak dopadl VEXík? Vzhledem k tomu, že čtete tyto řádky, tak můj test zvládl VEXík na výbornou. Na výrobcem dodané herní desce se čtvercovou sítí se pohyboval mimořádně jistě a přesně. SUPER! Tak teď už jen zajít za ředitelkou, správně odůvodnit potřebu nákupu a hurá objednávat. Pořídil jsem rovnou tři školní sady VEX 123 Classroom!

Výše uvedené sady dorazily celkem rychle a já se vrhnul na vybalení a zprovoznění dodaných VEXíků a jejich příslušenství. Jejich zprovoznění v „tlačítkovém“ režimu bylo velmi jednoduché – stačilo zkontrolovat připojení USB-C nabíjecích kabelů a celou krabičku se 6 robůtky zapojit do zásuvky. Bezva, VEXíci se nabíjejí, co dál? Instalace androidí aplikace VEX Class. Apppka našla všechny VEXíky a já jednoho po druhém aktualizoval a přejmenoval (stejné jméno jsem jim také napsal fixem na spodek těla).

Nyní přišla správná chvíle na první experimentování. Začal jsem prohlídkou těla. Na zádech 5 tlačítek, jedno zároveň umí svítit. Vpředu optický senzor, tzv. oči. Dole další optický senzor – umí zaregistrovat čáru. Bohužel ji ale neumí sledovat jako OzoBot, takže tento senzor je mi zatím celkem k ničemu. Dále dvě kolečka, uvnitř krokový motůrek a gyroskop. Celkově prostě parádní jednoduchá, ale celkem „nabušená“ hračka:

Takže teď vymyslet nějaké aktivity pro žáky. S VEXíkem lze v režimu programování tlačítky vytvářet pouze sekvence. Co tedy vymyslet pro použití na jedné nebo dvou spojených herních deskách. Jasně, nějaká jednodušší „bludiště“ a pohyby napříč deskou. To není zase tak složité, chce to jen trochu fantazie. První výtvory mám hotové, otestované a teď hurá mezi děti. Sekvence pomocí tlačítek dáme do čtyřek. Mohlo by to dát odhadem 5-6 hodin, to by mělo stačit, musí se zvládnout i jiná výuka.  Vše jsem vysvětlil vyučujícím informatiky ve 4. třídách a jdu se podívat na průběh hodiny. Děti jsou nadšené, bohužel se najdou i tací experti, pro které jsou sekvence skoro nad jejich síly. Ale celkově prostě VEXík ve čtyřkách pecka.

A jdeme dál! Vrhám se na černé programovací destičky – budu jim říkat programátory. Po bližším ohledání zjišťuji, že musím rozšroubovat na zádech šuplíček pro baterie a pak mne čeká opět appka VEX Class na mém mobilu, protože i programátory musím přejmenovat a aktualizovat.

Současně s tím rovnou provádím párování s VEXíky a popisuji je na spodní straně tak, abychom vždy jednoduše našli pár VEXík + programátor. Práce ubíhá, za hodinu jsem se všemi 18 VEXíky hotov. A celý zvědavý se pouštím do testování programování pomocí magnetických programovacích kartiček. Opět mi to přijde jako bezvadný nápad. Program se sestavuje ve vizuální podobě, žáci mohou sledovat, jak program probíhá, dokonce je k dispozici i krokování. Prostě paráda. Nadšení mi trochu kalí zjištění, že jsem narazil na první jisté VEXíkovo omezení při výuce. K dispozici je pouze 10 slotů, tam to taková sláva s tvorbou programů nebude, bude to chtít předem cíleně spočítat, zda jsou úlohy řešitelné deseti kartičkami. Takže zase stejný postup – vymyslet úlohu, otestovat, předvést vyučujícím a tentokrát hurá do pětek.

Tvorbu programu pomocí programátoru určuji do 5. ročníku. Žáci jsou opět nadšeni, i když máme zase některé slabší jedince. Tento problém podobně jako o ročník níže vyřeší rozdělení žáků do vhodných dvojic. Opět se dostáváme zhruba na 5-6 hodin, což by zase vzhledem k množství ostatního učiva mělo stačit.

Čeká mne poslední způsob programování VEXíka – online prostředí VEX Code, alias jiná verze Scratch. Dostupná je pouze angličtina, ale vzhledem k omezené slovní zásobě příkazů to není na závadu. Žáci 2. stupně by to měli v pohodě pobrat. Dalším bodem je volba vhodné ovládací techniky.

Mobil je malý, tablet nic moc, ideální řešení jsou naše školní chromebooky. Zapnu VEXíka, po chvilce ho chromebook detekuje, potvrdím spárování a můžu začít. Po několika hodinách testování zjišťuji, že se mi otevírá svět úžasných možností, jak VEXíka programovat. Pro využití optických senzorů nechám kolegu dílnaře vyrobit hromadu dřevěných kvádříků o rozměrech 4x4x1 cm, které po večerech obarvuji na velkých protilehlých plochách barevnými fixy. Opět se snažím využít herního pole 1-2 desek. Je to paráda, na nápady kupodivu nemám nouzi. Dá se říct, že z jednoho úkolu drobnými obměnami vytvářím další varianty. Vytvářím si postupně prezentaci se zadáními a řešeními, je to vlastně i forma příprav. Vypadá to, že už jsem někde u 20-25 hodin výuky. Což při mé představě 6-7 hodin ročně pokrývá v pohodě celý 2. stupeň.

Beru VEXíky do šestek na novou informatiku, kde se mi daří navázat na již zvládnuté dovednosti ve Scratchi. Vše jde dobře, žáci jsou nadšeni, práce opět ve vhodných dvojicích. Ještě VEXíky ukazuji deváťákům v rámci „staré“ informatiky – i ti jsou spokojeni a mizí dokonce jejich tradiční nezájem o cokoliv, co se děje ve škole po přijímačkách.

Protože jsem aktivní i jako metodik, začínají mne kontaktovat kolegové z celého kraje právě s dotazy, co s robotikou. Nemám na výběr, co bych měl kolegům doporučovat – VEXík mne svými možnostmi prostě fakt dostal. Ideální pomůcka na hodiny nové informatiky pro 4.-9. ročník. Začínám pořádat prezenční semináře napříč krajem a zdá se, že se nákaza VEXíkem úspěšně šíří.

Na závěr poznámka – pokud se vše vydaří přes prázdniny zkompletovat a dodělat, měly by mé učební a metodické materiály být od září někde na internetu ke stažení.

Autor: Milan Šatra