Součástí vzdělávacího programu v pátém ročníku osmiletého gymnázia je i pasáž věnovaná anglické poezii. Při představě rozboru básně Williama Blakea nebo W. B. Yeatse studenti zdaleka nesdílí učitelovo nadšení. Zkušenosti z let minulých mě přivedly k zamyšlení, jak si s tímto tématem poradit. Navíc v současné době, kdy jsem třídu vyučovala online, bylo nezbytné program hodiny upravit, protože při výkladu by jistě studenti utekli myšlenkami někam jinam. V tomto článku popíši svou zkušenost s hodinou, která dopadla úplně jinak, než jsem očekávala. A to mnohem lépe!

O týden dříve, než jsem plánovala hodinu věnovanou poezii odučit, dostali studenti zadání vybrat si jakoukoli báseň, tu si přečíst a zamyslet se nejen nad jejím obsahem, ale hlavně nad pocity, které při čtení budou mít. Nebylo nezbytně nutné vybírat si autora píšícího anglicky, ale zmínila jsem, že jelikož diskuse nad básní bude probíhat v AJ, bude pohodlější pracovat s anglickým textem než překládat text český. Studenti měli rovněž možnost vybrat si báseň z jakéhokoliv časového období.

Samotná hodina poezie začala krátkým citátem: Když lidé slyší slovo poezie a básně, tak se trochu zaleknou a mají pocit, že toto umění je jen pro nějakou specifickou skupinu lidí. Já si myslím, že poezie je pro každého, kdo hledá něco jiného, než nachází ve filmech či románech. (Kamil Peteraj)

Poté následovaly otázky z mé strany, jaké básně a autory si studenti vybrali. K mé radosti si téměř všichni vybrali anglicky píšící básníky. Došlo k ideálnímu rozložení sil, jelikož si každý student vybral odlišného básníka, a tak jsme měli zastoupení od renesanční literatury až po postmoderní autory. Pokud by si více studentů vybralo stejně, mohlo dojít k rozmanité diskusi, jak na koho dílo působilo, ale i bez této skutečnosti jsem se dozvěděla mnoho zajímavého.

Téma je v učebnici, kterou používáme (Maturita Solutions Intermediate) zařazeno v lekci, kde jsou probírány vztahy a z gramatiky různé jevy, které se použivají při porovnávání. Oba tyto probrané celky jsme nenápadně při diskusi procvičili, aniž bych na to studenty předem upozornila. Což je z pedagogického hlediska velmi přínosné, nebož je velmi málo studentů, kteří rádi vyplňují jedno gramatické cvičení za druhým.

Studenti odpovídali na mnou kladené otázky jeden po druhém. Otázky zněly: proč sis vybral/a tuto báseň a autora, co víš o autorově životě, jak na tebe báseň působila a komu bys ji doporučil/a.

Nehodlám zde přepisovat jednotlivé odpovědi, ale pokusím se shrnout nejzajímavější momenty celé diskuse. 

Velmi obohacující bylo povídání o moderní sbírce básní Milk and honey od indicko-kanadské básnířky Rupi Kaur (1992). Tato sbírka vyšla v r. 2014. „Prodej této knihy předčil 2,5 miliónu výtisků a byla seznamu New York Times Best Seller více než 77 týdnů.“ (citace z https://cs.wikipedia.org/wiki/Rupi_Kaur). Básně jsou velmi osobní, autorka se zabývá citlivými tématy, např. zneužíváním, ale také zamilovaností, která ne vždy končí happy endem a najdeme také básně o fázi, kdy dojde k rozchodu a jeden z partnerů se chce za každou cenu do vztahu vrátit. Myslím, že tudy vede cesta k výuce poezie v cizím jazyce. Protože témata jsou 16letým studentům blízká a mohou se s různými tématy lehce idenfikovat. Mnohem více než s Blakem, který žil v 19. století, ač se jedná o významnou literární osobnost.

Nebylo překvapením, že si jiný ze studentů vybral E. A. Poea, jelikož je v anglickém a českém jazyce zmiňován. Co ale pro mě překvapením bylo: několik studentů uvedlo, že mají rádi „temnější“ literaturu. Diskuse se začala ubírat směrem k popisu současné situace, kdy musí studenti sedět u počítačů a vzdělávat se distančně. Konkrétně tato třída odchodila prezenčně pouze měsíc (a vrátili se do školy až na poslední týden v prosinci). Myslím, že i díky četbě poezie, která se věnuje hlavně pocitům, byli schopni mluvit i o svých vlastních pocitech ze situace, kdy se nemohou vídat se spolužáky, což u většiny z nich vedlo k nepříjemným pocitům.

Pravdou je, že kdyby třída nebyla vyšší jazykové úrovně, neprobíhala by diskuse tak plynule, ale v takovém případě bych jim předem poskytla doplňkový materiál se slovní zásobou obsahující různé druhy pocitů a situací, které je vyvolávají. Např. Radost – napsání testu na 1. S oporou by jistě diskusi zvládli i žáci s horšími vyjadřovacími schopnostmi.

Negativní nálady jsme probírali také u básně Wasteland od Thomase S. Eliota. Volba této básně pro mě byla asi největším překvapením, a tak jsem se opakovaně vyptávala, co studenta vedlo sáhnout po této modernistické básni. 

Dostalo se mi odpovědi, že se báseň opět hodí k současné situaci, protože je v ní mnoho „temných“ částí. Vždyť sama první pasáž se jmenuje Pohřbívání mrvých. Rovněž student na básni ocenil, že není „klasicky“ rýmovaná, ale je u ní použit volný verš. 

Myslím, že pro lidi, kteří nemají v oblibě tradiční poezii, se nabízí navést je k moderním autorům. Jelikož volný verš připomíná prózu. A próza je pro většinu studentů k četbě přeci jen přijatelnější.

Závěrem, z hodiny poezie jsem si odnesla mnoho nových poznatků o svých studentech. Těžko rozhodnout, zda by hodina proběhla stejně, lépe nebo hůře, kdyby se konala ve třídě,  kde by se všichni viděli tváří v tvář. Pro část studentů je obtížné „jít s kůží na trh“.  Možná, že jim anonymnější prostředí Google Meet poskytlo jakousi roušku, pod kterou se necítili tolik zranitelní. Určitě stejnou hodinu vyzkouším i v budoucnu s dalšími ročníky. A proč? Pokud mají studenti mluvit o tématu, se kterým je něco pojí a mohou vycházet z vlastních zkušeností, podají lepší výkon, než kdyby byli jen pasivními účastníky.

Autorka: Monika Fenclová