Abstraktní malba od plenek? – 1. část

Vlastní tvorba abstraktního umění v raném věku otevírá dveře budoucí tvůrčí expresi u dětí, abstrakce jim poskytuje uměleckou svobodu k prozkoumání různých technik, které pomáhají vývoji koordinace ruky a oka i jemné motoriky, podporuje chuť experimentovat s barvami bez obav či stresu, že jejich výtvor musí něco „připomínat“.

Hodina výtvarné výchovy skončila, ale Vashti dál seděla jako přilepená ke své židli. Její papír byl PRÁZDNÝ. Její učitelka se sklonila nad prázdným papírem a řekla: „Ach, polární medvěd ve vánici!“
„Velmi vtipné,“ odpověděla Vashti naštvaně, „prostě neumím kreslit!“
„Prostě udělej značku a uvidíš, kam tě to dovede,“ usmála se učitelka.
Vashti popadla fix, vztekle a silně ho zabodla do papíru.
„No vida,“ učitelka sebrala papír a pečlivě a dlouze ho studovala, „hmmm. Teď to podepiš.“
Za týden, když Vashti vešla do výtvarky, překvapilo ji, co to visí zarámováno nad stolem paní učitelky. Její hnusná malá tečka!
„Hmmm,“ řekla si, „umím udělat lepší tečku, než tohle.“
A otevřela vodovky a začala okamžitě pracovat. Namalovala mnoho a mnoho teček mnoha barev. Na školní výstavě její tečky udělaly tedy sakra dojem! Vashti si tam všimnula kluka, který na ni zíral s obdivem.
„Víš, ty jsi doopravdy skvělá umělkyně, Vashti, chtěl bych umět malovat tak jako ty.“
„Vsadím se, že to umíš,“ řekla Vashti.
„JÁ? Ne, já ne, já neumím ani namalovat rovnou čáru podle pravítka.“
Vashti se usmála a podala mu prázdný kus papíru: „Tak mi to ukaž.“
Chlapcova tužka se třásla, jak kreslil svou křivou čáru. Vashti dlouho zírala na jeho klikyháky, a pak řekla…
„Podepiš to.“
(adaptováno podle příběhu „The Dot“ od Petra H. Reynoldse)

Citovaný příběh má svou spojitost s tématem, se kterým se v hodinách výtvarné výchovy učitelé setkávají opakovaně nehledě na věkovou kategorii žáků. „Neumím kreslit.“ „Nevypadá to tak, jak jsem chtěl.“ „Nepodobá se to tomu, co kreslím, nelíbí se mi to.“ „Můžu si radši nechat napsat pětku?“ „Nemám talent.“ Z čeho vlastně plyne tenhle pocit a s ním spojená frustrace, nechuť či nuda, se kterou někteří žáci absolvují hodiny estetické výchovy?

Jednoduše: nejsou spokojeni se svými výsledky, protože se nepodobají tomu, co nakreslit chtěli, nebo jaká byla původní představa v jejich hlavě. Nemají důvěru ve vlastní schopnosti a zručnost, nebo jsou známkováni či hodnoceni jen za předpokladu jednoho kritéria z mnoha možných, podle kterých můžeme hodnotit výtvarné dílo. Pro takové žáky samozřejmě existuje záchranné lano, které je vytáhne zpět na palubu, na které cestují inspirace a radost z vlastní tvorby.

Říkejme tomu lanu abstraktní umění.

Abstraktní umění je vhodné pro děti všech věkových kategorií – aktivity, které níže doporučuji, se dají adaptovat pro věkové skupiny od dětí předškolního věku po střední školy – i takto jednoduché aktivity mohou podpořit individuální chuť k tvorbě, zájmu o kompozici, experimenty s barvami a vlastní tvořivost žáků i mimo hodiny výtvarné výchovy.

Abstraktní tvorba zapojí do dění v hodině každého žáka bez obav z konečného výsledku – zjistíte, že i v hodinách s náctiletými, kteří jsou velice úzkostliví ohledně vlastní tvorby a sebekritiky a mnohdy preferují nenamalovat nic, než aby se ztrapnili, je při tvorbě abstrakce daleko nižší hladina stresu. Dokonce se u ní baví! V abstraktním umění neexistuje správně a špatně, což se těm, kteří sami nevěří ve své schopnosti, zdá osvobozující. Abstrakce totiž potvrzuje rčení, že umění je pro každého a umělec je v každém z nás.

Abstraktní malba nemusí patřit jen do uměleckých škol či zájmových kroužků, nemusíme ji učit až ve chvíli, kdy se k ní prokoušeme po hodinách a hodinách výkladů dějin umění na pomyslné časové lince začínající pravěkem, zahrnující velké renesanční mistry a končící Picassem a Kandinskim. I když je pravdou, že každý moderní mistr uznávaný pro svou abstraktní tvorbu k ní došel vývojem od tvorby realistické, experimentováním, pokusy a omyly, léty snažení se; a za zdánlivě nahodilými a neurčitými tvary jeho díla bývá hluboce promyšlená kompozice, prožitek i silné vyjádření, my ale nechceme abstraktní umění dětem překládat a vysvětlovat jako cosi, k čemu musí dojít stejným procesem, ani je nutit přemýšlet o tom, co chtěl umělec svými obrazy a sochami říci.

Abstraktní umění je jako zpěv ptáků: může se nám líbit, může nás štvát, ale nikdy mu nebudeme rozumět. Pravdou je, že existuje pro potěchu oka a proto, aby budilo emoce, nebo proto, aby je pomohlo vyjádřit.

Co chceme, aby se naši žáci z abstraktního umění naučili, je tvůrčí a hravý proces jeho vzniku. Aby pochopili, že umělec, který namaloval tu kytaru rozloženou na desítky úhlů a fragmentů či obličej se třemi nosy, nebo ten druhý, který pobíhal kolem plátna a vyléval na něj barvu z plechovek, nebo ten třetí, co prostě vystřihoval barevné papírky a aranžoval je a lepil… tak ten velký mistr se tehdy při tvorbě bavil.

Hrál si.

Našel způsob, jak vybít svou energii tvůrčím způsobem, a nikdo další, kdo bude stát u jeho díla, nemůže ani tušit, co vše se dělo v ateliéru i v jeho duši, když jej tvořil.

U abstraktního umění oceňujeme a zkoumáme každou linii a každou barvu jen pro význam jí samotné, ne jako součást zátiší či krajiny. Každá náhodná linie má v různých místech různou vizuální energii, místo zlatého řezu se naše oko soustředí na nejzajímavější cákance barev či křížení čar; nebo na vjem prapodivných tvarů, které nás zaujmou.

A na to se při pohledu na abstraktní obraz či dílo samotného školáčka ptáme: co nás na tom celém zaujalo nejvíc?

Tipy do praxe

I velmi malé děti dokáží pochopit, že emoce se dá vyvolat i vyjádřit barvou a tvarem. Během tvorby je můžeme zpočátku i omezit tím, že jim dáme jen základní pigmenty: červenou, žlutou a modrou – a během tvůrčího procesu je naučíme míchat sekundární (druhotné/doplňkové) barvy.

Jako základní materiály pro tvorbu abstraktního umění už s nejmenšími dětmi doporučuji následující: voskové pastely/crayons (v kombinaci s vodovými barvami a jejich odpudivostí vody dosáhnete úžasných výsledků), anilinové barvy (mluvíme o novodobé náhražce anilinových barev, která má jejich zářivé odstíny, ale není jedovatá!), akvarelové pastely (vodou rozmyvatelné pastelky), barevné křídy, olejové pastely, tempery, tuše, inkoust (pro rozmývanou kresbu a linie), fixy, kombinace tekutých lepidel a barev a písku (i pro vytvoření linií na obraze či malbu lepidlem a její posyp pískem), barevné malířské lepící pásky (pro vymezení linií na obrázcích batolat), dále veškeré barevné papíry (i jejich nejmenší ústřižky, které si schovávejte do krabice: při tvorbě koláží podle Matisse jako byste je našli!), hedvábný papír (navlhčený lepidlem se dá použít pro fantastické koláže a je tvarovatelný na rozdíl od klasických barevných papírů), krepový papír; u nejmenších tvůrců pak doporučuji barvit vodu, se kterou si hrají, potravinářskými barvami (víme, kde všude během zápalu skončí jejich prstíky).

A co doporučené nástroje pro malbu? Co zkusit experimentovat s nástroji, které zanechávají různé stopy a podpoří chuť zkoumat dále? Staré zubní kartáčky, houby, razítka, vlastní ruce a prsty, razítka vykrájená z brambor, jablek, či dokonce jen z ohryzku, na kterém je vidět otvory po jádrech, staré hřebeny, kterými přejedeme silnější vrstvu barvy; vypláchnuté plastové tuby od barev na vlasy, které můžeme mačkat a nanášet tak barvu cákáním či kapáním z dálky; můžeme použít otisky či frotáže běžných předmětů jako mincí, prstenů; můžeme na papír zcela náhodně umístit přízi a děti mohou zkusit obkreslit její linii; můžeme přízi přilepit a použít ji jako linii jejich malby vodovými barvami; můžeme přízi namočit v barvách a popotahováním po papíru tak tvořit obraz jejími otisky; brčka k rozfoukávání vodové barvy; různé omyvatelné nástroje vhodné pro tisk: lego, kuchyňské náčiní, kelímky; a skleněnky, nesmíme zapomenout na malbu skleněnkami, kterou si doopravdy užije každý!

Samozřejmě nesmíte zapomenout na vhodné ochranné prostředky a pracovní oděvy (stará trika, sandálky, ochranný oděv vytvořený prostřižením otvoru pro hlavu a ruce ve velkém pytli na odpadky – ano, některé techniky akční malby se mohou vymknout z rukou), noviny na podlahu, podložky na stoly a lavice a pro malbu skleněnkami i kartónové krabice či jejich víka.

Takže, jak tedy doopravdy začneme?

Učitel může žákům vysvětlit, že ne každý obraz musí ukazovat opravdovou, na kterou si můžeme sáhnout, věc jako je pes, strom, jablko či dům. Některé obrazy ukazují to, co neuchopíme: vzpomínku, emoci, pocit nebo vjem; věci jako chlad, strach, radost či sen.

Podle věku žáků se jich i můžeme optat, co které barvy znamenají pro ně? Jako příklad třeba červená: pro někoho teplo, oheň, pro jiného jablko, hněv, slunce na večer, střecha domu; modrá: obloha, moře, prázdniny, svěžest, chlad, léto; a co taková klikatá čára? Cikcak může být pohoří v dálce nebo krokodýlí hřbet, ledovec, pila, opakování se něčeho; vlna může znamenat vodu, pohyb, vlny, klid; spirála je uklidňující a hravá, připomíná vír na vodě, utišuje mysl, i když ji malujeme.

Děti ovšem v úvodu práce nemusí mít žádnou konkrétní představu – jejich abstraktní dílo může být zcela náhodné a vzniknout v závislosti na náhodném čmárání si po papíře, jakého jsou schopni i během výkladu v jiných předmětech. Ano, přesně ty čmáranice, za které je peskují učitelé dějepisu a matematiky, mluvím o umění založeném na tzv. „doodles“ – automatických kresbách, které udržují naši mysl bdělou ve chvíli, kdy by jinak vklouzla do denního snění a ztratila pozornost; čmáranice pomáhající osobě myslet či cvičit paměť. Linie a vzniklé plochy těchto obrázků se dají vyplnit barvami v průběhu toho na nich tak naučit barevná kompozice i doplňkové barvy. Pokud osnova „doodle“ vznikne voskovým pastelem, dá se vybarvit vodovými barvami. Nebo z nich lze vytvořit tzv. „zentangle“ – nový druh relaxace a tvorby založený spíše na ornamentální kresbě a nácviku rytmu, vhodný spíše pro starší žáky – pro tu doporučuji tuš a perokresbu nebo tužku či fixy.

Zde jsou ukázky obou možností.

V závislosti na věku žáků jim lze ukázat abstraktní obrazy od Picassa, Klee, Kandinského, Pollocka. Navrhuji se jich optat, která část ukazovaného obrazu přitahuje jejich pohled, proč a jak? Jsou barvy teplé nebo studené? Bledé či tmavé? Jsou linie špičaté, agresivní, zubaté; nebo jsou hladké a zaoblené? Připomínají tvary něco? Vyvolávají barvy pocit nebo náladu?

Samozřejmě otázky přizpůsobíme věku žáků – a ve chvíli, kdy je jejich první abstraktní malba hotová, optáme se naprosto stejně na jejich vlastní tvorbu. I na to, zda by nějakou část obrázku udělali jinak.

Autorka: Soňa Moravcová