I když je ve školách zájem o angličtinu dominantní, ukazuje se stále více potřeba podpořit i výuku ostatních cizích jazyků, především těch, které v naší zemi mají přirozenou tradici.

Vyučující němčiny, francouzštiny a dalších jazyků jako by v minulých letech rezignovali na klesající zájem o jejich práci a upadli do lehké letargie. To by se však mělo změnit. Mimo jiné i proto, že s každým cizím jazykem, se kterým se člověk jakkoliv sblíží, rostou jeho interkulturní kompetence. O českou pracovní má navíc zájem stále více firem a institucí, především ze sousedních zemí, které požadují jazykové znalosti nejen v angličtině.

Hodina běží…

Je krátce po zvonění. Její kroky od dveří k učitelskému stolku jsou ještě provázeny šumem a povídáním. Pak se ale postaví před první lavici a trochu přísně, ale s lehkým úsměvem se podívá na nevelkou skupinu žáků. Všichni zmlknou. Hodina němčiny ve čtvrté třídě začíná. Jen co po úvodním německém pozdravu a pokynu k posazení přestanou hlomozit lavice, vezme učitelka do rukou košík s kolíčky, na kterých jsou napsána jména dětí. A to už začíná ve třídě dobře kontrolované hemžení, protože učitelka vystřeluje jména a otázky. „Eva, wo ist Eva? Eva, wie geht´s dir?“ a kolíček putuje do ruky malé dívenky, která hbitě běží k nástěnce s třemi obrázky smajlíků odříkávajíc při tom naučenou frázi.       

Než tam však dojde, odpoví ještě na další otázky, které se na ni sypou. Pak konečně připne kolíček pod obrázek rozesmátého smajlíka a spokojeně se vrací do lavice, kde se samostatně pouští do cvičení, které je zadáno na tabuli. Během několika málo minut se u nástěnky vystřídají všechny děti a třídou zazní téměř všechny dosud probrané fráze a obraty, které je třeba zopakovat. A učitelka se mezitím navíc dozví, kdo se dnes necítí dobře a kdo je v pohodě.

Hodina němčiny pak už má svůj rytmus s pravidelnými činnostmi, kdy se střídají klidné fáze s velmi dynamickými aktivitami. Na dětech je vidět, že je výuka baví a popravdě řečeno nikdo nemá čas, aby zahálel. Na stěnách jazykové učebny visí kromě pestrých nástěnek texty písniček, obrázky s frázemi a výkresy a texty žáků, které vytvořili v rámci svých malých projektů. „Děti na zdech najdou v podstatě všechno, co se aktuálně probírá anebo co je pro ně důležité. Mohou si to kdykoliv očima vyhledat, mohou během hodiny kdykoliv přijít blíž k nápovědě, když si nejsou jisty a potřebují si osvěžit paměť,“ vysvětluje učitelka Magdalena Jarotková, která v této třídě učí němčinu jako první cizí jazyk. Nedá mi to a zeptám se, zda se s takovým nadšením setkává i u starších žáků na druhém stupni, kde je němčina zařazena jako druhý cizí jazyk po angličtině. „Samozřejmě u dětí v tomto věku ubývá spontánnosti, ale metoda laskavého drilu se mi osvědčila. U většiny žáků v naší škole nemohu totiž předpokládat, že se pravidelně doma učí. Takže se držím zásady, že nejvíce se musí naučit ve škole. A především fráze, které se jim v životě budou hodit a které určitě využijí.“

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem

Magda má teď volnou hodinu, a tak si konečně můžeme v klidu sednout u zasloužené kávy. Řeč se stočí na motivaci žáků učit se druhý cizí jazyk, který je do ŠVP základního vzdělávání zařazen jako volitelný předmět. „Je to většinou rozhodnutí rodičů, kteří si myslí, že se další cizí jazyk bude jejich dítěti hodit při jeho studiu na střední škole. Ale zájem nebývá tak velký, děti dají přednost v nabídce volitelných předmětů třeba sportovním hrám či informačním technologiím. Ty jsou pro ně prostě snazší.“

Nevnímáte v posledních letech jistý úpadek ve výuce dalších cizích jazyků kromě angličtiny? „Když jsem kdysi učila na gymnáziu, setkala jsem se dokonce s názorem několika kolegyň – jazykářek, že není třeba učit jiný cizí jazyk než angličtinu, se kterou se člověk domluví všude. Tak to byl opravdu extrémní názor a věřím, že je dnes všem jasné, že tudy cesta nevede. Člověk nemusí dlouze studovat závěry evropských institucí v oblasti evropské jazykové politiky, aby pochopil, že znát dva i více cizích jazyků na jakékoliv úrovni je v dnešním světě nezbytností, ať už z kulturního, sociálního, ekonomického či osobního pohledu. Vše by mělo začínat již v útlém věku – třeba právě jakousi jazykovou přípravkou, tedy jazykovou propedeutikou, kdy je nejvhodnější doba, aby si dítě uvědomilo existenci různých jiných jazyků než je jeho mateřština, aby mělo možnost slyšet, jak znějí, uvědomit si, který jazyk se mu líbí, a porovnávat, jak se co řekne v různých jazycích, co zní podobně a co jinak. Samotná výuka prvního cizího jazyka, ať už je to angličtina či jiný jazyk, by neměla být izolovaná a orientovaná jen na daný cizí jazyk, ale měla by probíhat otevřeně v duchu přípravy na budoucí studium jiných cizích jazyků. To znamená, že vyučující cizích jazyků by měli být vybaveni vícejazyčným kurikulem, které by jim usnadnilo metodicky využívat lingvistické mosty mezi jednotlivými cizími jazyky. Na to by ovšem měli být připravováni budoucí učitelé cizích jazyků již při svém studiu na vysoké škole.“

Když projekty, tak naživo

U motivace ještě zůstáváme. Nic naplat, nejlepší motivací ke studiu cizího jazyka jsou autentické zážitky ze zemí, kde se daným jazykem hovoří a samozřejmě osobní setkání s rodilými mluvčími – nejlépe neformální či pracovní. Ve školách tyto zážitky a setkávání umožňují většinou projekty a partnerství se zahraničními školami a třídami. Tyto aktivity jsou samozřejmostí na středních školách, gymnáziích a základních školách s rozšířenou výukou cizích jazyků. Ostatní základní školy a mateřské školy – jak a kde: hodně záleží na osobním nadšení a iniciativě učitelů.

Moje hostitelka o tom ví své. „Ne nadarmo se říká, že zahraniční aktivity a kontakty škol jsou založeny na motivaci, iniciativě a osobních kontaktech jednotlivých učitelů, dosud zatím většinou učitelů cizích jazyků. Znám školy, kde s odchodem učitele či ředitele, který mezinárodní spolupráci rozvíjel, veškeré aktivity v této oblasti rázem ustaly. Jsem proto přesvědčená, že učitelé, kteří se do takových projektů pouštějí, by měli mít ze strany vedení školy i svých kolegů všestrannou podporu.“

Co může bránit rozvoji mezinárodní spolupráce a interkulturních aktivit školy? „I když se situace zlepšuje, mnoho učitelů nemluví aktivně nějakým cizím jazykem, sami nemají motivující interkulturní zkušenosti a zážitky a z toho vyplývá i jejich nezájem o tuto činnost. Negativní roli hrají také obavy z nadměrného administrativního a organizačního zaneprázdnění a nedostatek informací o možnostech získání finanční podpory a nabízených projektech. Občas se ještě můžeme setkat s nedostatečnou motivací a podporou ze strany vedení školy a s nezájmem a malou součinností kolegů.“

Jaké možnosti tedy školy mají, co se týká mezinárodní spolupráce a mezinárodních projektů? „Z vlastní praxe vím, že relativně nejjednodušší je organizovat pro žáky poznávací zájezdy do zahraničí, nejčastěji do sousedních zemí. Ale takové akce mají většinou pouze poznávací efekt. Mnoho škol se pouští do časově, administrativně i organizačně náročných mezinárodních projektů (např. v rámci programu Comenius – partnerství škol). Především školy v příhraničí často spolupracují s nějakou školou ze sousední země a podnikají vzájemné návštěvy, společné sportovní a jiné akce nebo výměnné pobyty tříd a skupin.  Řada středních škol je zapojena do e-Twinningu či jiných forem korespondenční spolupráce. Nám se ovšem nejvíce osvědčila účast naší školy na společných mezinárodních projektech škol a tříd z různých zemí organizovaných jinými subjekty a spolufinancovaných z prostředků Evropské unie z jiných zdrojů. Výhodou takového projektu je, že náklady na účast jsou pro žáky i školu poměrně nízké, kvalitní program je již připraven a navíc odborně veden externími pracovníky projektu. Učitel se vlastně stará jen o dohled nad svými žáky.“

Ale to všechno něco stojí! Jaké jsou tedy možnosti financování? Ne všichni rodiče si mohou dovolit zaplatit nákladný pobyt dítěte v zahraničí. „To jistě, ale člověk musí zvážit a hledat různé možnosti, ať už jde o vlastní zdroje školy, příspěvky zúčastněných žáků (materiální ale i finanční podpora rodičů žáků), sponzorské dary, dotace a granty od obcí a krajů, dotace od různých nadací (Česko-německý fond budoucnosti, euregia atd.), zapojení do mezinárodních programů (Comenius, Leonardo aj.) anebo spoluúčast na projektech organizovaných jinými subjekty, které na jejich realizaci získaly peníze z evropských fondů nebo jiných zdrojů.“

Bez nadšení učitele by to nešlo

To sice zní hezky, ale takový učitel pak snad nedělá nic jiného, než shání peníze, nemyslíte? – ptám se ještě narychlo, protože právě začíná zvonit a Magdalena se chystá znovu do výuky. Odpovědí je mi úsměv a lehké pokyvování hlavou. Ale když si vzpomenu na hodinu němčiny, kterou jsem mohla shlédnout, je mi jasné, že tohle všechno musí být vlastně práce nad rámec běžné výuky a přípravy na ni.

Loučíme se a cestou ze školy přemýšlím o tom, co všechno vlastně musí zařídit a zvládnout učitel, který pro žáky organizuje a pořádá takové aktivity a projekty. Napadá mne přirovnání:

• Učitel = univerzální manažer s „5 P“
• Peníze – píše projekty a žádosti o dotace, shání sponzory
• Program – vymýšlí a zajišťuje harmonogram činností
• Propagace – postará se o pozvánky pro žáky a dostatečné informování rodičů, napíše zprávu na školní web, zveřejní článek v místním tisku
• Příprava a podpora žáků – na akci je nutné děti dobře připravit a poskytnout jim rozličné informace
• Překlady a tlumočení – tak to je téměř samozřejmostí!

Odpoledne vytáčím ještě jednou mobilní číslo paní učitelky a po krátkém rozhovoru o dnešním setkání jí položím ještě poslední otázku: Co by učitelům nejvíce pomohlo, aby ochotně a rádi pro své žáky organizovali mezinárodní akce, a motivovali je tak ke studiu cizích jazyků? Odpověď byla docela jednoduchá a nijak překvapivá: „Učitel nemůže nabídnout dětem víc, než co sám poznal, prožil či nastudoval. Co by tedy pomohlo? Co nejvíce zjednodušit cestu k penězům pro školy právě na takové akce, motivovat učitele (umožnit jim např. jazykové vzdělávání a zahraniční studijní pobyty) a podporovat jejich iniciativu!“

Autorka: Alena Faberová