Zajištění kontinuálnosti výuky cizího jazyka úzce souvisí rovněž s otázkou, kdy je nejvhodnější s výukou cizího jazyka začít.

Cizí jazyky a jejich výuka jsou v současnosti jedním z nejvíce diskutovaných témat ve školách a mezi odbornou i laickou veřejností. Jistě k tomu přispívá velký tlak a potřeby firem, které mají zájem hlavně o pracovníky vybavené jazykovými znalostmi, ale také např. právě schválené úpravy Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Dlouho se již hovoří o kvalitě a efektivnosti výuky cizích jazyků, ale i o tom, zda máme či nemáme dostatek dobrých jazykářů. Co nového je tedy v oblasti výuky cizích jazyků a jaké problémy zde stále přetrvávají?

Východiska

Politika České republiky vychází z jazykové politiky Rady Evropy a Evropské unie. V rámci ní byla v posledním desetiletí realizována řada opatření směřujících ke zlepšení a zkvalitnění jazykového vzdělávání a naplňování obecného cíle, podle kterého by každý občan Evropy měl být schopen komunikovat na různé úrovni podle potřeby alespoň ve dvou dalších jazycích kromě mateřského. Na podporu těchto cílů byl Komisí Evropské unie vypracován akční plán pod názvem „Podpora jazykového vzdělávání a jazykové rozmanitosti“, na jehož základech vznikl i „Národní plán výuky cizích jazyků s akčním plánem pro období 2005 – 2008“. V současné době pracuje MŠMT na Národním plánu výuky cizích jazyků na následující období.

Úpravy RVP ZV pro cizí jazyky

Na základě požadavků a připomínek ostatních rezortů a institucí, výsledků mezinárodních výzkumů a nutnosti zdůraznit některá klíčová témata přistoupilo MŠMT k úpravám Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (dále RVP ZV), které budou platné od 1. 9. 2013. Největší rozsah úprav doznaly cizí jazyky. V RVP ZV byla přepracována vzdělávací oblast Jazyk a jazyková komunikace – vzdělávací obor Cizí jazyk. Vzdělávací obor Další cizí jazyk je od školního roku 2013/2014 vymezen jako součást vzdělávací oblasti Jazyk a jazyková komunikace (namísto v kapitole Doplňující vzdělávací obory). Zároveň byla řešena jeho závaznost pro žáky a školu. Škola zařazuje Další cizí jazyk podle svých možností nejpozději od 8. ročníku v minimální časové dotaci 6 hodin. Vzhledem k posilování významu výuky cizích jazyků musí škola daných šest disponibilních hodin využít pouze pro výuku Dalšího cizího jazyka, nebo v odůvodněných případech pro upevňování a rozvíjení Cizího jazyka (prvního CJ). Toto opatření se ve školním roce 2013/2014 nevztahuje na žáky 9. ročníku.

Odůvodněnými případy mohou být např. speciální vzdělávací potřeby žáka, a to:

• se zdravotním postižením (tělesným, zrakovým, sluchovým, mentálním, autismem, vadami řeči, souběžným postižením více vadami, vývojovými poruchami učení nebo chování)
• se zdravotním znevýhodněním (zdravotním oslabením, dlouhodobým onemocněním a lehčími zdravotními poruchami vedoucími k poruchám učení a chování)
• se sociálním  znevýhodněním (z rodinného prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a žáci v postavení azylantů a účastníků řízení o udělení azylu)

Do kategorie odůvodněných případů spadají také žáci cizinci nebo to mohou být i organizační důvody (nemožnost personálního nebo prostorového zajištění výuky). O tom, zda se jedná o odůvodněný případ, rozhoduje ředitel školy, žáci nemusí dokládat žádné potvrzení.

Úpravy v této oblasti se dále týkají také např. úrovně požadovaných znalostí žáků, přizpůsobení požadavků společnému evropskému referenčnímu rámci pro jazyky (SERRJ) s tím, že první cizí jazyk by měl žák v 5. třídě zvládnout na úrovni A1 podle SERRJ a v 9. třídě na úrovni A2. Předpokládaná minimální úroveň dosažených znalostí u dalšího cizího jazyka v 9. ročníku je A1 podle SERRJ. Jako další cizí jazyk může být zavedena němčina, francouzština, ruština, slovenština atd.

Škola má možnost vytvářet skupiny napříč paralelními třídami i ročníky 2. stupně nebo napříč 1. i 2. stupněm (skupinu lze rozdělit až od 25 žáků). Uvnitř jedné skupiny mohou být vzděláváni i žáci na několika úrovních (pokročilí + začátečníci; obor Cizí jazyk + Další cizí jazyk atd.)

V současné době MŠMT pracuje na návrhu revize RVP pro střední vzdělávání, která by měla být zapracována v RVP od roku 2015, a to v závislosti na Národní soustavě kvalifikací. Bude muset zohlednit zavedení povinné výuky dvou cizích jazyků na ZŠ a změny modelu maturitní zkoušky. Tento návrh by měl být veřejnosti představen do června 2013. Počítá se v něm např. s rozšířením počtu oborů s povinnou výukou dvou cizích jazyků, s důsledným zaváděním druhého cizího jazyka od 1. ročníku, s výukou cizího jazyka v menších skupinkách, s podporou výuky odborného cizího jazyka atd.

Důvody a význam zavedení povinného 2. cizího jazyka

Region České republiky nedisponuje přirozeným vícejazyčným prostředím tak, jako je tomu v některých evropských státech. Z ekonomicko-politických důvodů (potřeby a tlak komerčních subjektů a firem) a s ohledem na kulturně historické tradice je ovšem pro občany této země nesmírně důležité mít schopnost komunikovat alespoň ve dvou cizích jazycích, tj. nejlépe v jednom z globálních jazyků a v jednom z regionálně či kulturně blízkých jazyků. Teprve zavedením dalšího cizího jazyka lze hovořit o naplňování principu vícejazyčnosti, neboť tento fakt významně přispívá k rozšíření celkového interkulturního rozhledu žáka. Přitom nelze obecně očekávat, že žáci budou umět všechny jazyky stejně dobře, měly by se však dokázat podle potřeby dorozumět.

Směřujeme k vícejazyčnosti – ale těžkopádně

I když bylo v poslední době učiněno ze strany MŠMT mnoho kroků pro podporu a zlepšení jazykového vzdělávání ve školách, o vícejazyčnosti či dokonce dvojjazyčnosti, kdy kromě výuky cizího jazyka probíhá také výuka některých předmětů či aspoň částí hodin těchto předmětů v cizím jazyce (CLIL), kdy se v cizím jazyce hovoří s žáky třeba o přestávkách, na mimoškolních akcích či ve školní družině atd.), se však v naprosté většině škol nedá hovořit, a to z důvodu přetrvávajícího nedostatku kvalitních vyučujících cizích jazyků především na základních školách, o předškolním vzdělávání ani nemluvě. Mezi další důvody patří všeobecná absence cizojazyčných asistentů či vychovatelů, různá úroveň jazykových znalostí žáků v jedné skupině, nedostačující znalosti cizích jazyků učitelů ostatních oborů či předmětů (situace se postupně zlepšuje zaváděním kombinací odborného předmětu a cizího jazyka v nabídce studijních oborů pedagogických fakult a univerzit a opětovným zaváděním povinné výuky cizích jazyků na vysokých školách všech směrů atd. Rámcové vzdělávací programy by teoreticky měly zajišťovat kontinuálnost výuky cizího jazyka podle skutečné úrovně žákem či studentem dosažených jazykových dovedností od počáteční rané fáze minimálně až k maturitě. Praxe však bývá jiná: při přechodu na další stupeň vzdělávání mnozí žáci, především ti jazykově lépe vybavení, často opakují již zvládnuté učivo, výuka se pro ně stává neefektivní, dochází ke stagnaci či dokonce regresi jejich znalostí a opadává jejich motivace.

Pomohla by vícejazyčná kurikula

Otázka volby metod a forem výuky druhého případně dalšího cizího jazyka se jeví v českém školství jako něco, co by mělo jít samo sebou. Není tomu tak. Učitelé druhého cizího jazyka nebojují jenom s nízkou hodinovou dotací pro tento předmět a malou motivovaností žáků (evropské průzkumy potvrdily, že pokud je prvním cizím jazykem angličtina, klesá u velkého počtu studentů a žáků zájem o studium dalšího cizího jazyka, neboť „angličtinou se přeci domluvíme téměř všude“), ale také s problematikou či specifičností výuky druhého či dalšího cizího jazyka v prostředí neumožňujícím bilingválnost či alespoň využívání metody CLIL (integrované výuka cizího jazyka a odborného předmětu). Navíc u nás chybí spolehlivý a rozsáhlejší výzkum v oblasti cizojazyčné lingvistiky zaměřený na možnosti propojení výuky prvního cizího jazyka s výukou dalších cizích jazyků (vícejazyčná kurikula), kdy by měl být žák již při učení se prvnímu cizímu jazyku konfrontován s vícejazyčnou realitou a jazykovými strukturami a analogiemi či odlišnostmi jiných cizích jazyků. Lingvistické výzkumy v této oblasti jsou v některých evropských zemích prováděny již několik desetiletí a k dispozici jsou také mnohé příklady z praxe, které by mohly sloužit jako návod pro vytvoření konceptu vícejazyčnosti na českých školách.

Zajištění kontinuálnosti výuky cizího jazyka úzce souvisí rovněž s otázkou, kdy je nejvhodnější s výukou cizího jazyka začít. Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že raný začátek nezajišťuje automaticky výraznou úspěšnost. Zvládnutí cizího jazyka není totiž závislé na tom, odkdy se jej dítě začne učit, ale na kvalitním jazykovém i pedagogickém vedení, na pravidelnosti a výši hodinové dotace pro samotnou výuku. Nestačí tedy pouze přání a tlak rodičů a nadšení vyučujícího.

Jazyková propedeutika

Součástí Národního plánu výuky cizích jazyků pro období 2005 – 2008 byl i záměr zajistit jazykovou výuku od předškolního věku formou jazykové propedeutiky a její plynulé navázání na výuku v 1. ročníku základní školy s využitím metodického postupu „napříč předměty 1. stupně“ (zařazení výuky cizího jazyka v krátkých intervalech v hodinách ostatních vyučovacích předmětů). Z podnětu MŠMT vznikla před několika lety metodická příručka pro školy věnovaná jazykové propedeutice, tedy jakési jazykové „přípravce“, která by mohla být zařazena do ŠVP jako vhodná alternativa raného učení cizímu jazyku již v 1. či 2. třídě ZŠ. Ostatně umožnit dětem uvědomit si pestré jazykové bohatství, které je obklopuje, zbavit je ostychu před cizími jazyky, vzbudit v nich zájem o ně, nabídnout dokonce možnost vybrat si, jaké cizí jazyky by se chtěli v životě naučit, a připravit je tak na život v mnohojazyčné a multikulturní evropské společnosti, to by mělo být naprosto samozřejmým cílem vzdělávání. Škoda jen, že koncepce jazykové propedeutiky dosud nenašla odezvu či zakotvení v RVP a nebyla jí rovněž věnována dostatečná publicita mezi pedagogickou veřejností.

V mnohojazyčném světě se bez vícejazyčných kompetencí neobejdeme

Nezpochybňuji, že výuce cizích jazyků je dána v současné době zelená. Souvisí s tím však dořešení celé řady otázek či úkolů, které mají společného jmenovatele: v dnešní době nelze přistupovat k výuce jakéhokoliv cizího jazyka izolovaně bez širších lingvistických, kulturních a společenských souvislostí. K tomu patří neodmyslitelně cílený výzkum v oblasti osvojování cizích jazyků, opatření v jazykové politice státu, změny v pregraduálním i dalším vzdělávání učitelů, vývoj osnov a vícejazyčných kurikul, komplexní pojetí didaktiky a metodiky výuky cizích jazyků, vývoj a tvorba vhodného učebního materiálu a změny v přístupu k samotné praktické výuce cizích jazyků.

Autorka: Alena Faberová